KONEC NEBO ZAČÁTEK

Lidé se setkávají, aby si něco předali, něco se od sebe naučili a pak mohli jít dál.Rozchod může být peklem i vysvobozením, záleží jen na nás, jak se na něj díváme.Občas mívám klientky, které mi říkají – už jsem se s ním stejně dávno chtěla rozejít…nebylo toono…už to byl jen zvyk…, ale často pak nemají odvahu na to, aby byly samy strůjkyněmi změny.

Bojí se, že nikoho lepšího už nenajdou, bojí se nejistoty, že třeba zůstanou samy. Ženy, které mají nízké mluví o tom, že je už nikdo nebude chtít, že už jsou staré, hloupé, ošklivé…, že tohle byl jediný člověk, který je měl opravdu rád a podobně.

Ze své zkušenosti mám pocit, že existují dva druhy rozchodů. Že vlastně záleží jen na úhlu pohledu, zda je rozchod konec nebo začátek.

Rozchod jako konec

Kdysi dávno jsem někde četla, že člověk sám o sobě, jako single, je neúplný a že chodí po světě a hledá svou druhou půlku. A když najde toho pravého, jakoby se teprve v tu chvíli stal celým, úplným. A to je právě to očekávání, se kterým mnoho lidí přichází do vztahu. Mají pocit, že ten druhý z nich udělá celé, úplné, dodá do jejich života to, co jim tam chybí, aby byli úplní a šťastní. Jsou v podstatě závislí na tom, co do vztahu ten druhý přinese a lpí na tom, aby je vztah doplnil, aby ten druhý dělal to, co je potřeba k tomu, aby spolu tvořili harmonický celek. Na začátku to tak možná může být, ale po čase může jednomu z nich vadit, že je na něm druhý závislý, že cokoli udělá, je část společného štěstí a že nemůže vystoupit z tohoto sevření. Pak se leckdy může cítit přidušen očekáváními druhého. Je otázkou času, jak dlouho takovou hru mohou společně hrát. Dle mého názoru však nejde o zdravý, zralý vztah, a pokud se jeden z nich „někam posune“, změní svůj pohled, může to rychle vést k rozpadu vztahu. Pokud se tento vztah, kde je jeden druhému chybějící půlkou, vztah plný nerovnováhy a závislosti, rozpadne, může mít člověk pocit, že se rozpadá celý. Vždyť mu odchází jeho půlka. Část jeho samotného. Je to jako kdyby vám odešel kus těla, to přeci hrozně bolí. Z tohoto pohledu je rozchod konec. Konec plánů, očekávání, konec „šťastného života ve dvou“ . Ten druhý si totiž odnesl kus nás.

Rozchod jako začátek

Co kdybychom do vztahu vstupovali již celí? Co kdybychom už věděli, kdo jsme, měli se rádi takoví, jací jsme, s vědomím toho, že jsme úplní a celiství právě tak, jak v danou chvíli jsme? Na prahu takového vztahu stojí člověk s tím, že ví, kdo je, ví, co chce a co může druhému nabídnout. Druhý by pak nemusel doplňovat to, co nám chybí, ale mohli bychom jít spolu i vedle sebe, mohli bychom společně tvořit a růst, vzájemně se inspirovat, obohacovat a jako dvě dospělé bytosti tvořit náš svět tak, jak nám oběma vyhovuje. Takovýto vztah, kde jsou lidé svobodní a setrvávají v něm dobrovolně, má také menší tendence k zániku, protože oba mohou být tím, kdo pravdu jsou a nemusejí potlačovat sami sebe na úkor druhého.

Při ztrátě takového druhu partnerství pak někde uvnitř cítíme, že jsme se potkali z nějakého důvodu, předali si to, co jsme měli, a oba, úplní a celiství, můžeme jít dále.

Rozchod je pak něco jako přestup na jiný vlak, který nás poveze dál a záleží na nás, jestli pojedeme chvíli sami, nebo jestli se budeme připravovat, že za námi někdo přistoupí a pojede na naší cestě s námi. Je začátkem něčeho nového, na co se můžeme těšit a s láskou a pokorou poděkovat tomu, kdo s námi dojel až sem, odkud pojedeme každý jinam.

Rozchod vždycky bolí, je vždy situací, která je citlivá, emočně nabitá, ale záleží na nás, jak to pojmeme.

Konec? Nebo začátek? Jak to máte Vy?

Jste více sebou nebo někým jiným? (Zá)visíte na druhém, nebo jdete společně ruku v ruce stejným směrem.

Co když právě nastal čas vytvořit ten nejtěsnější a nejdůvěrnější vztah se sebou?

To už nám pak nikdy nikdo s naším kouskem neodejde 🙂

S Láskou Lucie Lebdušková