JANIN ROZCHOD

Stalo se.

Přes všechny nestandardní nastavení, abnormality tohoto vztahu jsem prožila moc…moc lásky. Otevřela jsem se lásce tak, jako by to byla poslední příležitost.

Opravdu jsem věřila, že s tímto mužem zestárnu. Dokonce jsem měla velmi živé představy a polosny, jak jsme spolu staří a stále se milujeme. Už trochu jinak než na začátku, ale hluboce.

Oba jsme se snažili, přesto jsme došli k bodu, který jsme neuměli společně překonat. Dnes s odstupem mi to připadá, jako když jdete s druhým za ruku do schodů a najednou je před vámi schod příliš vysoký a vy musíte druhého pustit, abyste mohli vylézt. Když vylezete a podíváte se, nikdo už tam nestojí.

Asi jsme měli příliš příkré a vysoké schody. Nemůžu mluvit za oba, ale můžu se pokusit popsat své pocity. V určité fázi mě zachvátil strach, panika, třásla se moje identita a lezly ven staré zapomenuté vzorce chování.

Pořád jsem chtěla, i když už jsme byli oba odřeni z pokusu vylézt ten poslední schod. Snaha zůstávala, ale síla odcházela. Byla jsem unavená, osamělá a nedůvěřivá. Nakonec jsme to oba vylezli, ale naše ruce už se nikdy nesetkaly.

Oba jsme si našli svou vlastní strategii, jak tu situaci přežít, ale přestali jsme se vnímat navzájem. A tak jsme se pak na tom našem společném posledním schodě potkali, ale už jako dva jednotlivci ne jako pár.

Byla jsem plná křivdy, pocitu opuštění, zrazení, vzteku, lásky, kterou už nebylo komu dát. On byl z mého pohledu plný viny, ran a bezmoci. Hrozné setkání dvou lidí, kteří k sobě mají tak blízko.

A tak jsme se dohodli, že dál společně pokračovat nebudeme. Že si chvilku budeme lízat rány a pak se vydáme směrem, který věříme, že je pro každého z nás ten správný.

Neznám nic o moc horšího než pocit, když opouštíte kus svého srdce. Můžete si tisíckrát uvědomovat mentálně, že spolu dál jít nemůžete, vaše emocionální tělo krvácí a vy to neumíte zastavit. Je to rozpor uvnitř vlastního těla, vlastního bytí.

I přesto, že mi naše dohoda připadala jako to nejlepší řešení pro nás oba, přežít tu ztrátu bylo obrovsky vyčerpávající a nevím, zda se dá říct: mám to za sebou.

Zvykla jsem si zase na svou samotu, občas mám na něj vztek, že mě nechal raněnou a opuštěnou, občas mám pocit, že by to stejně nešlo, někdy tajně doufám, že se to vrátí a jindy doufám, že příště už mi to s někým vyjde. Je to zmatek.

Jenže jak z toho ven a jak při tomto zmatku normálně fungovat?

Nevím. Já mám dny, kdy se snažím projít to mozkem a jít dál. Pak jsou dny, kdy jsem paralizována smutkem ze ztráty vlastních očekávání.

Co jsem pochopila, že mozek v této situaci není dobrý pán, že čím déle v sobě držíme pocity spojené se ztrátou, tím déle trvá uzdravení, že si sebe vážím za to rozhodnutí a vážím si i jeho za tu cestu. A dál nevím.

Prostě věřím, že tak jako všechno, čas bude pomocníkem při léčení ran a jednou se dostanu do stavu, kdy si řeknu: mám to čisté, jsme přátelé. Nevím, jestli se to někdy stane, ale moc věřím.