ODPUŠTĚNÍM KE SPOKOJENOSTI

Včerejší večer mě přinesl jedno důležité slovo a to je odpuštění. Dnes jsem se nad tím trošku zamyslela. Odpustit. Od slova pustit ..od sebe..pustit něco ze sebe.. něco vypustit, odpustit a tím sobě ulevit.

Odpuštění souvisí s tím, co cítíte ve vztahu ke své vlastní historii a také k druhým lidem. Buď je to spokojenost, pýcha, radost, štěstí a láska nebo naopak v našich vzpomínkách je hořkost, hanba, vztek, vina, nenávist či jiná podobná emoce.

Pokud tedy cítíte ve svém životě více vděčnosti, za to co se stalo a děje, je pravděpodobné, že jste ve svém životě spokojenější. Jestliže se naopak utápíte ve vzpomínkách, které jsou záporně laděné, způsobili vám v minulosti nějakou bolest, tuto bolest obnovujete a posilujete ve svém životě. Blokujete si svou spokojenost a štěstí.

Náš mozek je nastaven tak, že tyto bojovné emoce přebijou rozvíjející, snášenlivé, pozvnášející emoce. Z toho je možná jedna cesta. A to je cesta odpuštění. Jestliže se však rozhodnete zapomenout, vytěsnit ze své hlavy některé nepříjemnosti, opak se často stane pravdou. Jste toho ještě plnější.

Co nás blokuje odpustit?
V našich hlavách existuje mnoho přesvědčení. Například přesvědčení, že odpustit je nespravedlivé. Pokud někdo něco spáchal, měl by nést důsledky a jedním z nich je i nenávist ostatních. Rovněž máme hluboko v sobě zakořeněné, že pomsta je součástí života (když ty mě…tak já tobě). Taky je součástí jistého moralizování. Já bych nikdy nic takového neudělal. Já bych se tak nezachoval.

Stačí však připomenout Stanfordský vězeňský experiment. Jeden z nejkontroverznějších experimentů v historii psychologie. Americký psycholog Philip Zimardo uzavřel 24 dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení. Byly určeny role vězňů a role dozorců. Odborníci sledovali jejich chování. Stalo se něco naprosto neuvěřitelného. Přestože byli vybráni jedinci psychicky vyrovnaní a zdraví, experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu vězňů. Hlavní závěr, který vyplynul z tohoto experimentu byl, že brutální zločiny nejsou dílem jen psychopatů a lidských zrůd, ale i obyčejných lidí, kteří jsou vystaveni nepřekonatelnému tlaku.

Tento odstavec jsem napsala záměrně, aby nám připomněl, že ani mi sami nevíme, jak bychom se v některých životních situacích zachovali. I toto uvědomění nám může pomoci na naší cestě k odpuštění a také přijetí minulosti.

Právě odpuštění je velkým darem. Darem pro všechny, kterých se to týká. Přemění hořkost, zlost, bolest v neutrální pocity. Stanete se znovu svobodnými. Ti, co umí odpouštět, jsou zdravější, zejména v souvilosti s kardiovaskulárními chorobami, než ti kteří naopak odpouštět neumí a nechtějí.

Odpustit může být pro některé z nás nepředstavitelný úkol. Jak můžu odpustit, když…

Můžu. Je to možné. A hlavně je to velmi úlevné a osvobozující pro toho, kdo odpustil. V souvislosti s odpuštěním jsem četla silný příběh v knize Opravdové štěstí od Martina Seligmana. Martin popisuje zážitek psychologa Everetta Worthingtona, kterému někdo zavraždil matku. Byla znásilněna láhví od vína a ubita pálkou k smrti. Worthington popsal postup odpuštění v pěti krocích.

Prvním je – vybavte si bolest, kterou si v souvislosti s událostí dokážete představit. Neutápějte se v lítosti, představujte si ji, dýchejte pomalu a postupně se uklidňujte. Následuje krok – empatie. Snažte se pochopit druhou stranu. Proč vám ublížil. Vymyslete si nějaký příběh, který by mohl jeho chování vysvětlit. Na to navazuje altruistický dar – odpuštění. Vzpomeňte si na to, kdy vy sami jste provedli něco zlého a bylo vám odpuštěno. Ten stejný dar poté dejte druhé straně. Potom si dejte závazek, že odpustíte veřejně. Podobu si vyberte sami. Můžete jen sdílet s přítelem. Napsat druhé straně dopis. Je to jen na vás. Poslední krok je nejdůležitější – na odpuštění trvejte. Událost nejde úplně vymazat z paměti. Vrací se nám. Jen je dobré připomenout si, že jste odpustili, a zbytečně se v tom víc neutápět.

Odpustit můžeme druhému, ale rovněž sobě. Mnoho z nás se x let trápí tím, co, kdy a komu jsme způsobili. Bohužel utápění se v minulosti nám nic nepřináší. Je dobré si odpustit. Pustit se ve svém životě dál. Poučit se, pochopit a netrápit se. Už se stalo. Přijímám sebe i svůj příběh. (tyto tři odstavce jsou z mé knihy Deník probuzené ženy.)

S předvánočním časem se v našich srdcích objevuje více empatie vůči cizím příběhům. Jsme štědřejší. Dáváme dárky, dary, podporujeme útulky, dětské domovy. Jsme ochotni a schopni dát peníze bezdomovcům a jiným, kteří je potřebují. Zkusme tyto dny být empatičtí i k sobě. Dovolme si odpustit a přivítejme nový rok s větší vděčností a spokojeností!

S láskou a úctou

Dáša

Líbí se Vám tento článek?

V knize Deník probuzené ženy najdete 44 různých témat z mého života. Více informací o knize zde.