(NE)DOBROVOLNÝ SEBEKONEC

Ukončení vlastního života. Sebevražda. Agrese obrácená k sobě. Vyhrocená životní situace, ze které nevidíme cestu. V mnoha případech naprosto nepochopitelná. Jediný kdo má k ní klíč je člověk, který už tady není. Dokonce ani pokud přežije svůj sebevražedný pokus, není někdy schopen srozumitelně vysvětlit co ho k tomu vedlo.

Možná si říkáte proč na jaře, období plné nových začátků, přichází takový článek. Osobně se domnívám, že sebevražda je téma, o kterém je zakořeněno mnoho mýtů a přesvědčení. Tak proč si o nich neříct právě v tomto období.

A možná si říkáte, že se Vás to netýká. Téměř každý z nás však zná někoho ve svém okolí kdo sebevraždu spáchal. Někteří z nás mají sebevraha v rodině nebo mezi kamarády.

Pokud jste jedním z nich pak víte, že ti, kteří zůstali si často kladou mnoho otázek, na kterých nenachází odpověďi. Otázky, kterými se trápí se často točí kolem jediného, jak tomu osobně mohli zabránit? Co mohli a měli udělat jinak? Myšlenky, které mohou způsobit mnoho bolesti a zmatků.

A možná i vás samotných někdy v hlavě napadlo svůj životní příběh takto ukončit. Často si to však nechceme přiznat. Nejsme přece blázni. Ale některé životní situace jsou tak těžké, náročné, že velmi těžce hledáme sílu k jejich překonání. V dané chvíli se mohou objevit myšlenky na ukončení naší životní cesty jako ideální řešení.

Tím se dostáváme k mýtům. Naprostá většina sebevrahů nemá v anamnéze žádnou psychiatrickou nemoc. Jen se ocitli v danou chvíli pro ně v neřešitelné situaci. Neviděli světlo na konci tunelu. Řešení, které je napadlo bylo jednodušší než jít dál. Řada z nich tak vedla docela obyčejný život. Než se něco přihodilo.

Nejrozšířenější z mýtů je, že když o sebevraždě někdo mluví, většinou ji nespáchá. Toto trvrzení asi vychází z přísloví “pes, který štěká tak nekouše”. V tomto případě je však mylné. Osm z deseti sebevrahů hovoří o sebevraždě před tím než ji spáchá. Ve svém blízkém okolí jsem zažila dvě sebevraždy. Oba o ukončení svého života mluvili. Nijak se tím netajili.

V obou případech těsně před svou smrtí se rozloučili se svým okolím. Najednou se změnili. Byli pozitivnější, jak kdyby se jim ulevilo. Rozhodnutí totiž bylo dokonáno. Věděli, že už brzy odejdou. Bohužel tuto úlevu jejich okolí často vnímá pozitivně, jako začátek nového období. A ve svém podstatě tomu tak i je.

Dalším je, že největší počet sebevražd je kolem vánoc, v zimě a na podzim. Ani toto se nezakládá na pravdě. Pokud se člověk cítí osaměle, cítí se tak v průběhu celého roku. Nikoli jen kolem vánoc. Možná paradoxně největší počet sebevrahů je na jaře. Jak kdyby člověk chtěl ještě jednou zkusit zažít první sluneční paprsky. A když nepřináší úlevu, tak svůj “marný” život ukončí. Po dlouhé zimě tak přichází odevzdání se a odchod.

Jedním z nebezpečných mýtů je mýtus, že když někdo mluví o sebevraždě, nedá se mu zabránit. Samozřejmě jsou jedinci, kteří si za svým půjdou a svou cestu dokončí. Ale je velké procento lidí, kterým se dá pomoc. A to je i důvod proč píšu tento článek.

Vím jaké to je mít v hlavě myšlenky na konec. Kdy najednou člověk neřeší, že má děti, že má práci, nějaké další povinnosti, ale jediné po čem touží mít klid. Je ochotný se vzdát své existence, svého života, aby tohoto klidu dosáhl.

Pokud se podobné myšlenky ve vaší hlavě objeví, dovolte si se obrátit na odborníka, který vám pomůže těžkou životní situaci překonat. Určitě nejste blázni, ani vás tak nikdo nebude vnímat.

Jestliže máte ve svém okolí někoho kdo prožívá těžké životní období, někdo z vašich kamarádů, kolegů, někdo z rodiny, poskytněte mu sociální podporu. Pomozte mu toto období překonat. Možná jenom tím, že s ním zajdete na kávu nebo si ho vyslechnete v telefonu.

Buďme k sobě více ohleduplní. Všímejme si svých přátel, kolegů v práci. Naučme se jim naslouchat bez přílišného hodnocení a posuzování. Bez toho, že bychom pozornost obrátili k sobě. Bez toho, že bychom jejich situaci zlehčovali a poukazovali na to, že to mají vlastně jednoduché. Věřme, že nikdo z nás nemůže plně pochopit příběh toho druhého a každý z nás občas potřebuje podpořit.

Sama jsem se několikrát dostala do těžké životní situace. A přestože jsem měla plný mobil telefonních čísel, měla jsem v danou chvíli pocit, že nemám komu zavolat. Má bolest se v danou chvíli ještě víc prohloubila. Víc a víc jsem se ukotvila v tom, že jsem zůstala sama.

Pokud v danou chvíli mou situaci ještě začal někdo hodnotit, dávat nevyžádané rady, měla jsem pocit, že dělám všechno špatně a ztrácela jsem víru v lepší zítřky. Paradoxně tak podpora umocnila můj zoufalý stav.

Nezapomínejme na to, že nikdo z nás nevidí do hlavy tomu druhému. Neznáme myšlenky, které mu běží v hlavě. Často si něco taky myslíme, vytváříme si domněnky a tyto pak prezentujeme. Buďme citliví v tom co říkáme, jak druhé hodnotíme, jak se k nim chováme. Nikdo z nás neví, jak se cítí člověk na druhé straně, co zrovna dnes prožívá. Chovejme se nejlíp, jak jsme schopni, abychom nemuseli později litovat.

Přestože uděláme maximum, budou existovat lidé, kteří se rozhodnou svůj život takto ukončit. Pokud tomu tak je, odpusťme si komentáře. Za každým člověkem je jeho příběh, za každým jsou nějací pozůstalí. Za každým jsou zlomená srdce, která se mnohdy po zbytek života nedokážou zahojit a přijmout. Buďme citliví i k nim. Dopřejme jim potřebný prostor k přijetí, odpuštění sobě a hlavně odpuštění druhému, který jich opustil, ať mohou přijat i tuto část svého osobního životního příběhu a s láskou jejich blízkého pustit ze svých životů.

Nikdo z nás neví co nás v životě skutečně čeká a kam nás naše životní cesty dovedou. Proto buďme citliví k sobě i k druhých. Žijme život s otevřeným srdcem.

S láskou a úctou

Dáša

PS: Máteli nějaký nezpracovaný odchod z vašeho života, přijďte na rozchodový rituál. Bližší info zde.