NAUČ SE, ŽE COKOLIV CHCEŠ, MŮŽEŠ

Argentínský spisovatel Jorge Bucay líčí v jedné knize své dětství. Velice mu učaroval cirkus, zvláště obrovský slon. Zapůsobila na něj jeho mohutnost a síla, jež dával na odiv. Jedno však Bucay nedokázal pochopit: před představením a také po něm byl slon uvázán za nohu ke kolíku, kousku dřeva zatlučenému jen pár centimetrů do země. Řetěz byl přirozeně silný a těžký, Bucay přesto ani v nejmenším nepochyboval o tom, že zvíře, které dokáže vyrvat strom i s kořeny, by se snadno mohlo osvobodit a utéct. Tak proč to neudělá? Divil se malý Jorge. Odpovědi, jež dostával od dospělých, ho neuspokojovaly.

Slon prý neutíká proto, že je cvičený, tvrdil mu jeden muž. Ale proč je tedy na řetězu, to ani on nedokázal vysvětlit.

Jorge Bucay na to přišel až v dospělosti. „Cirkusový slon neutíká, protože je k tomu kolíku uvázán už od dětství.“ Bucay zavřel oči a představil si bezbranné, právě narozené slůně u kolíku. „Byl jsemsi jist,“ píše, „že v té chvíli sebou trhá, tahá, potí se a snaží se osvobodit. A přes veškeré úsilí se mu to nedaří, protože kolík je zaražen příliš hluboko. Představoval jsem si, že vyčerpáním usne a hned druhý den zas a nazítří… Až jednoho dne, dne, který bude pro jeho budoucnost osudný, uzná svou bezmocnost a podrobí se osudu. Ten obrovský, silný slon, jehož známe z cirkusu, neuteče, protože si chudinka myslí, že nemůže.“ Vzpomínka na to, jak bezmocný se krátce po narození cítil, se mu vpálila až příliš hluboko do paměti. A nejhorší na tom všem je, že se touto vzpomínkou už nikdy vážně nezabýval. Proto zůstal tím, čím je, a už nikdy se nepokusil vyzkoušet svou sílu.

Smutný příběh. I proto, že takové problémy nemá jenom slon. Představme si, že by se jednalo o člověka. Nejenže by zůstal na řetězu, ale ještě by obhajoval nemožnost svobody! „Jak si to prosím představujete?“ slyšel by od něj každý, kdo by ho upozornil na to, že kolík lze jednoduše vytrhnout a prásknout do bot. „To si myslíte, že jsem o tom už neuvažoval? Nejednou jsem se o to pokoušel, abyste věděli! Ale zkrátka to nejde a musím se s tím smířit.“ I my, lidé, jsme uvázáni k takovým kolíkům. Leckdo nám upírá svobodu jednat tak, jak bychom chtěli. Jiní nám zas brání dělat to, co bychom mohli. Jako ten slon zůstáváme připoutáni k těmto, pro ostatní často neviditelným kolíkům.

Naše okolí nás přirozeně podporuje v tom, abychom se drželi v mezích, jež jsme si sami určili. Ale protože ty kolíky jsou v našem myšlení, a tudíž někde, kam nikdo jiný kromě nás nemá přístup, museli jsme se k nim také připoutat jedině my sami.

Další potíž je v tom, že ne vždy zůstáváme na řetězu proto, že bychom si to neuvědomovali. Často je pro nás zkrátka pohodlnější nebrat určité možnosti vůbec na vědomí. Co nemohu udělat, takový je rozšířený názor, ani nemusím dělat.

A jak je tomu u vás? Vezměte si prosím sešit a na první stránku si napište: „Kolíky, se kterými jsem se smířil/smířila a nepokusil/nepokusila se je vytrhnout.“

Z knihy Cesta tygra, autor Bernhard Moestl