PŘÁTELSTVÍ

Před časem jsem navštivila hody v Hodoníně. Jako každoročně jsem potkala několik známých i přátel. Tyto „náhodná“ setkání mě vedla k zamyšlení nad přátelstvím.

Když jsem porodila Adélku, měla jsem výbornou kamarádkou. Se svým přítelem k nám chodili téměř denně. Hlavně po té co Adélky tatínek odjel do Ameriky.

Naše cesty se několikrát rozešly, ale naše přátelství vydrželo. Po mém návratu z USA jsme se znovu příležitostně viděly. Každá z nás prožívala své radosti i starosti, které se podepisovaly na našich tvářích. Přesto každé naše setkání bylo vřelé a milé.

Poslední dva roky jsme se neviděly. Není to o tom, že bych zapomněla. Měly jsme obě jiné priority. Neměla jsem cestu do města, kde bydlí, nespojily jsme se. Nechci zkoumat jestli jsem byla já poslední, či ona kdo koho kontaktoval. Pro mě je a vždycky bude milou kamarádkou.

Proč tento článek píšu, že moje přátelství trvají a přetrvávají. Jakmile někdo opravdově vstoupí do mého srdce, má tam svoje místo. Čas pro mě nehraje až takovou roli.

Tuto kamarádku jsem potkala i s její rodinou na hodech. Doslova jsem se za ní rozběhla když jsem ji viděla. Měla jsem skutečně velkou radost. Procházeli kolem. Šlo vidět, že nemá moc čas ani zájem se zastavovat. Přesto jsme prohodily pár zdvořilostních fází a já se velmi podivovala nad dětmi, které neuvěřitelně vyrostly. Pro mě logicky jsem se chtěla domluvit, kdy se potkáme, jestli se ještě uvidíme. Z druhé strany však zájem nebyl. Tak jsem to nechala na štěstí a náhodě.

A ano přes davy lidí jsme se za chvíli potkaly. Myslela jsem, že si spolu stoupneme, chvíli pokecáme, ale kamarádka prošla kolem a šla dál. Nemůžu si myslet, že mě neviděla, prohodily jsme pár slov. Ale bez rozloučení, bez toho, že by řekla, že jde, prostě odešla.

A já věděla, že naše přátelství něco poznamenalo. Netuším co to bylo. Ale zřejmě čas, odloučení, rozdílné životní styly, či cokoli jiného, způsobilo daný odstup. V duchu jsem hledala jestli jsem ji mohla nějak ublížit a přestože jsem nic nenašla, použila jsem techniku HOPOHONOPO a omluvila se.

Znovu jsem si uvědomila, jak je důležité o přátelství pečovat. Udělat si čas, zajít si na kávu, vzájemně se navštěvovat. Nebo si občas zavolat a pobavit se. Podívat se na své přátelské vztahy a nespoléhat, že tady budou kamarádi věčně. Nejen, že se mohou objevit různé nemoci a cokoli, ale taky se mohou lidé odtáhnout, změnit a netoužit po naší společnosti.

Taky je dobré vzít na vědomí rozdílnost každého. To, že já vnímám některá přátelství na celý život, neznamená, že to tak má každý.

Proto je dobré si udělat revizi vlastních přátelství a případně je vědomě opečovat. Vím, že dnešní doba je náročná, děti, práce, naše koníčky či jakékoli jiné povinnosti nám berou téměř veškerý čas. Přesto někdy stačí telefonát, krátká společná chvilka.

Když potom přijde krize, jsou to často přátelé, kteří vám pomůžou. Jsou to ti, kteří vás podrží. A nejen, že můžete společně plakat, ale také se smát… a o tom přátelství je. Navíc dobrý přítel vás podporuje ve vašich snech. Pomáhá vám roztáhnout křídla a někdy vás přidrží když vzlétáte.

Přátelství je vzácný dar. Není vhodné s nim plýtvat. Ale naopak. Proto je vhodné vyčlenit přátelům prostor nejen ve svém srdci, ale i ve svém diáři.

Na závěr si pokládám otázku: S kým si tento týden zajdu na kávu?

A co Vy?

S láskou a úctou ke všem přátelstvím

Dáša