NELEHKÝ ROZCHOD MARKÉTY

Dobrý den milá Dášo,

přečetla jsem si Váš krásný příběh na stránce Ženy ženám, který mě chytil za srdíčko. Taky proto jsem se rozhodla Vám napsat ten svůj příběh o nelehkém rozchodu. S přítelem jsme měli krásný vztah, celkem harmonický a klidný. Všichni nám říkali, jak nám to spolu sluší, někteří nám možná i záviděli. Ale nikdy není vše takové, jaké se na první pohled zdá. Ten velký žár lásky, který mezi námi byl docela dlouho se pomalu, ale jistě začal ochlazovat a po čase už zdaleka nebylo vše tak růžové. Začaly mezi námi vznikat problémy, neporozumění, taky hádky a čím dál víc jsme se navzájem odcizovali. Necítila jsem se po jeho boku dobře a všechno uvnitř mě, jakoby křičelo, že takhle to přece nemá být, takhle to já nechci. Náš vztah přestal fungovat, už dávno přestal být harmonickým a krásným. Byla to jen rutina a jakási povinnost. Tolik jsem si přála mít láskyplný vztah s mužem, který mě miluje a kterého miluji i já. Věděla jsem, že pokud budu nadále s tímto mužem, takový vztah už zažít nemůžu. Chtěla jsem od něho pryč. Pryč, abych mohla zase volně dýchat a mít možnost změnit svůj život, najít si partnera, se kterým budu opravdu šťastná. Jenže ono to nešlo. Přece mu nemůžu tak ublížit. On mě má pořád rád, ale já ho už ne. Ale rozchod by ho úplně zničil… Bylo to tak těžké. Trvalo mi velice dlouho než jsem sebrala všechnu odvahu a všechno mu řekla. A tak jak jsem očekávala, to taky bylo. Přítel byl naprosto zničený, nechtěl se rozejít, dlouho jsme si o tom povídali, a já plakala snad víc než on. Myslela jsem jak se mi uleví, když mu to všechno řeknu, ukončíme to a půjdeme každý svou cestou. Ale to jsem si myslela špatně. Tolik mě to bolelo. Pokaždé, když jsem o tom s někým z přátel mluvila, nebo si na to jen vzpomněla, srdce jako by mi krvácelo a já nikdy neudržela slzy. Bylo mi to (ho) tolik líto. Pořád dokola jsem přemýšlela o tom, jestli jsem udělala správnou věc, když je to pro mě tak těžké. Myšlenky se mi pořád vracely, neustále jsem na něho vzpomínala a bylo mi smutno. První týdny po rozchodu byly nejtěžší. Musela jsem se vyrovnat s náhle vzniklou samotou, s tím že mám plno času, ale nemám ho s kým trávit. Zůstala jsem najednou úplně sama. Nicméně jak týdny ubíhaly, šlo to už o něco lépe, myslela jsem si, že už jsem z toho venku, že je to všechno lepší, a že už se to zahojilo. Je to už téměř třičtvrtě roku od rozchodu a já se musím přiznat, že mě ještě pořád přepadají náhlé pocity viny, selhání a také zmatenost ve vlastní hlavě. Nevím proč, ale pořád ještě někdy přemýšlím jestli jsem tenkrát udělala správný krok. Jestli jsem neměla vydržet a třeba by se něco pohnulo a náš vztah se zlepšil. Vždyť jsem teď tolik osamělá! Ale potom si zase říkám, že jsem udělala tak těžké a bolestné rozhodnutí, abych se osvobodila od něčeho, co mě tak dlouhodobě dusilo a táhlo dolů, tak to přece všechno nezahodím a nevrátím se k němu jen proto, abychom byli možná chvíli šťastní, a po nějaké době se to zase vrátilo do těch starých, špatně vyjetých kolejí. Každopádně ráda bych se už cítila zase krásně a bez pocitů viny a bolesti, které se mi občas vracejí…

Omlouvám se za tak dlouhý příběh, ale nešlo mi napsat to ve zkratce. Zároveň děkuji, že jsem se s ním mohla podělit, tolik mě to tíží a sdílet ho s někým mi vždy o krůček pomůže.

Markéta