NEJEN O EMOCÍCH

Při mé práci často pracuji s lidmi a jejich emocemi. Speciálně s těmi, které označujeme za “negativní”.

Ve své podstatě žádné emoce nejsou negativní ani pozitivní. Jsou to prostě emoce. Ryze subjektivní zážitky libosti a nelibosti, které jsou provázené fyziologickými změnami. Od změny dechu, po srdeční tep, motorické pohyby, včetně výrazu obličeje, změny hlasu a projevu. A vlastně daleko víc.

Jsou pro nás zajímavou informací. Přináší nám zprávy o tom, jak vnímáme danou zkušenost, situaci, ale i třeba určitého člověka. Někdy je na první pohled patrné co se v nás odehrává. Myslíme si, že za náš stav může někdo jiný.

Jindy se v tom sami nevyznáme. Nebo si možná myslíme, že se v tom dobře orientujeme, ale opak může být pravdou.

Co tím vlastně myslím?

Během dne prožíváme různé okamžiky. Některé vyhodnotíme jako hezké, jiné jsou pro nás neutrální a existují i ty, které se nás dotýkají a dáme jim nálepku jako špatné. Někdo nám něco řekne nebo třeba udělá jinak než očekáváme. Dozvíme se informace, které s námi na jisté úrovni pohnou.

Jenže máme za sebou poměrně kvalitní výcvik v potláčování emocí. V průběhu dětství i dospívání jsme se učili nejen od našich rodičů, jak se v které situaci máme chovat. Vytvořili jsme si spoustu cest, kudy sami sebe v každodenních situacích vedeme. Programů a přesvědčení, jak by některé věci měli být.

A tak se dokážeme ovládat. Přesněji řečeno v určitých situacích. Když mluvím na mých kurzech o emocích, obvykle se objeví dotaz. “V práci s tím nemám problém. Ale potřebovala bych poradit, jak to udělat doma. Někdy jsou chvíle, kdy na své děti křičím nebo reaguji tak, že toho potom lituji.”

Nakonec sama to znám ze svého života.

Jsme prostě mistři převleku.

A tím to vlastně celé je. Pokud se nenaučíme správně vyhodnocovat své emoční prožitky, reagovat na ně autenticky, v integritě se sebou, spracovat své vlastní emoce, pak se chováme v určitých chvílích tak, že toho později litujeme.

Nejpodstatnější však z toho všeho je, že obvykle ubližujeme svým nejbližším. Klasický příklad. Jsme v práci. Tam se “něco” nepodaří. Spolkneme to, protože není přece vhodné svůj vztek ventilovat. Přijdeme domů a stačí jen maličkost, která nás obvykle vůbec nevytočí a najednou je to tady. Výbuch. Naše frustrace přeroste únosnou mez.

Někdy máme sebereflexi a dokážeme danou situaci vyhodnotit a víme, že za to naše děti nemůžou. Často si však myslíme opak.

A tak je to mnohdy i s celým našim životem. Prožíváme “nějakou” nespokojenost. Něco se nám nelíbí, vadí nám. V danou chvíli to neumíme komunikovat. Nedokážeme své emoce prožít. A pak si je “vylijeme” na někoho nám blízkého. Stačí pak třeba jen nějaká jeho slova, která v nás patřičnou reakci vyvolají.

Nejhorší na tom je, že se tím vlastně vůbec nic nevyřeší. Zhorší se vztah nejen s blízkým, na kterého svůj jed plyveme. Ale ještě ke všemu nedojde ke správnému pochopení emocí, které prožíváme v daném čase. Pokud bychom je totiž dokázali dobře zpracovat, nemáme co na druhé plyvat.

Často pak obviňujeme druhé z ublížení. Zlobíme se na ně a myslíme si, že oni jsou příčinou našeho vzteku, smutku, naší bolesti. Stáváme se obětí. Viníme své rodiče nejen za zkažené dětství, ale i za svůj dospělý život. Vracíme se zpátky do školních lavic a zlobíme se na učitele, kteří v nás zabili tvořivost nebo cokoli jiného. Iritiují nás naši přátelé, kolegové a často i naše děti.

Místo, abychom se podívali na své životy, naučili se přijímat a vnímat. Přijímat, že nám život přináší mnoho různých zkušeností. Ne všechny jsou možná příjemné. Ale všechny nás něčemu učí. Navíc každý z nás v dané chvíli dělá to nejlepší co umí.

Jednoduše řečeno možná neovlivníme všechny své životní zkušenosti. (I když na jisté úrovni věřím, že si je předem plánujeme a že si je pak do svého života přitahujeme tím, jak žijeme.)

Co však vím jistě, že máme plně v rukou reakci na ně.

Je jen na nás, jak se budeme chovat. Jestli budeme dál obětí nebo si budeme vědomě svůj život tvořit. A tím se naučíme vnímat. Vnímat, že naše reakce jsou odrazem toho, jak si kterou situaci vyhodnotíme. Jak se orientujeme ve svých emocích. A taky, jak vše v konečné fázi posoudíme.

Jestli budeme dál ze svých “neúspěchů” obviňovat druhé nebo si řekneme: “Aha…něco se ve mně děje. Proč reaguji, jak reaguji? Skutečně tím ten druhý chtěl říct nebo udělat to, co já vnímám?”

Doporučuji zachovat si jistý odstup. Jestliže se ve vašem těle objeví emoce, vědomě si vyberte, že nebudete reagovat ihned. Neznamená to emoci potlačit a svůj vztek si odnést domů nebo někam jinam. Jen v danou chvíli ho správně vnímat.

Zaměřte pozornost na to, že ho cítíme. Pojmenujte to. “Teď se opravdu zlobím. Jsem naštvaná. Jsem vzteklý.” Tím se učíme své emoce poznat a přijmout to, že je prožíváme.

Druhý krok je najít si vlastní strategii než budete reagovat. Někteří budou počítat do 50. Jiní to jednoduše prodýchají. Hluboký nádech a ještě delší výdech. Další se půjdou projít nebo třeba napít.

Podstatný krok je podívat se na to z nadhledu. Využít vnitřní moudrost a přijmout, že naše reakce nemusí souviset s danou osobou, ale je naší automatickou reakcí na základě minulých zkušeností. Právě jsem se vztekla na mé dítě, partnera či rodiče, ale ve své podstatě mně vadí úplně něco jiného co s nimi nesouvisí.

Emoce totiž nejsou dobré nebo špatné. Jsou prostě “jen” informací. Naučme se je tak vnímat. A vědomě si tvořme život. Věřme, že ho máme ve svých rukách a je jen na nás, jak ho žijeme. Jestli v oběti nebo si denně vybereme tu druhou možnost.

A to nám všem přeji. Život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou.

S láskou a úctou

Dáša